V knize Překročit práh naděje položil italský novinář Viktorio Mesori autor sv. otci Janu Pavlu II. tuto otázku: „Jak může člověk věřit v Boha, o kterém víra říká, že je to milosrdný Otec a láska, když je na světě tolik zla, utrpení, nespravedlnosti, nemocí a smrti. Je vůbec Bůh? A když je, je takový, jak o něm mluví víra?“Sv. Otec Jan Pavel II. odpovídá: „Bůh dal člověku rozum a svobodu. A přál si, aby se člověk (svou vůlí a rozumem) podřídil Božímu úsudku (rozumu) a vůli Boží. Ale bohužel dějiny lidstva nejsou jen dějinami člověka, který se podřizuje úsudku Boha a tak se nechává spasit, ale jsou také dějinami úsudku člověka o Bohu, posuzování Boha člověkem, a dokonce dějinami soudu člověka nad Bohem.“ Role se obrátili: člověk je SOUDCE a Bůh je NA LAVICI OBŽALOVANÝCH.“ Člověk se přece může rozhodovat. On se musí rozhodnout, zda Boží existenci připustí, či nikoli, zda přijme Boha nebo nepřijme, zda poslechne Boží příkazy nebo jenom vyslechne, do jaké míry se podle nich bude řídit – vždyť přece máme svobodu!Ale potom takový člověk nikdy nesmí obviňovat Boha za hřích, neštěstí, války a utrpení v důsledku svobodné lidské činnosti, když si své věci člověk řeší sám bez Boha. Nesmí nikdy říct Bohu – ty jsi Bože odpovědný za to zlo ve světě, že s tím nic neděláš, že nezasáhneš, – když já, člověk, beru svůj osud sám do svých rukou!Bůh uznává rozhodnutí člověka a dává mu do rukou jeho vlastní osud, i osudy jiných, i celých národů. Ale se vším, co k tomu patří: tedy i s bolestmi, utrpením,… a smrtí.Když člověk řekne: „Bože, nepotřebuji Tě,“ zůstává proti všem problémům i zlu, které život přináší sám.
Na velký pátek při pašijích čteme, jak člověk Pilát říká Božímu Synu: „Tak ty jsi Král? Ty, který zde stojíš pohaněný přede mnou, ty, který nemáš vůbec nic….? Jak můžeš být král vždyť já o tobě rozhodnu!“ I zde se Bůh podrobuje úsudku a rozsudku člověka. V Pánu Ježíši je Bůh opět odsouzený, bezvýznamný a bezmocný, opět se podrobuje úsudku člověka, a přijímá odsouzení. Dějiny lidstva jsou dějinami Boží lásky: Dějinami velkého respektování lidské svobodné vůle od Boha:…. se všemi důsledky. Dějinami, kdy Bůh „svobodného“ člověka v jeho neštěstí, zlobě, uzavřenosti, bezmocnosti a stále mu nabízí svou cestu, snaží ho zachránit a spasit. A Bůh jde dokonce tak daleko, že je v tomto postavení člověka s ním solidární. Bůh přijal skrze Ježíše Krista na sebe osud člověka, a důsledky lidské svobody bez Boha. A vynesl tyto důsledky na sobě na kříž.Stojí zde proti sobě dva svobody: svoboda člověka, která může udělat Bohu úplně všechno a svoboda Boží lásky, která na zneužitou lidskou svobodu, kterou je hřích, odpovídá svobodou své lásky.S tohoto pohledu si musíme uvědomit, že to nejsou hřeby, které tam Ježíše drží, ale je to síla lásky. Suverénní svoboda lásky. Jen matně znají tuto sílu svobodné lásky rodiče, kteří milují své nezdárné děti; manželé, kteří se sobě vydají, přátelé, kteří dovedou přemoci svou bouřící se přirozenost a dát se druhému, obětovat se za něj. Křesťané, kteří milují i nepřátele. To vše je jen matný stín lásky Ježíšovy, která dovolila, aby s ní lidský hřích udělal to, co udělal.
S úctou a vděčností poklekáme před Ježíšovým křížem, odprošujeme, děkujeme.
Ale to nestačí, nestačí jen pašije s úctou vyslechnout, nebo jen děkovat – je třeba jít za ním, za Ježíšem. Možná se mu nebudeme nikdy podobat bolestí ani opuštěností, kterou prožíval od Otce, ale o to více prosíme: Pozvedni nás, Kriste, do svobody své lásky. (sine nomine)