Tábor se sv. Františkem z Assisi
Tento rok si na nás vedoucí připravili netradiční program. Nebyli jsme celý týden na vodě, ale byli jsme ubytovaní v bývalé škole v Havraníkách (Znojmo). Nedaleko od tohoto místa je NP Podyjí, který jsme měli v plánu aspoň z části prozkoumat. Celý tento týden se nesl v duchu života sv. Františka z Assisi, pod názvem FRANTA JE BOREC. Každý den jsme měli různá témata, která se týkala života Františka.
V neděli, když jsme se v Havraníkách ubytovali, jsme se sešli v zasedací (herní) místnosti, kde jsme si rozdali táborová trička a dostali první úkol – napsat pět pro nás nejdůležitějších věcí na kus papíru. O půl deváté jsme se sešli před školou. Odtud jsme šli ke kapličce, kde byla připravená scénka, kdy se sv. František narodil. Ovšem jeho pravé jméno bylo Giovanni Bernardone a byl synem bohatého kupce látek. Uběhlo několik let a František odmítal žít život naplánovaný jeho otcem. Poté jsme se vrátili do školy a připravili jsme společně večeři. Což byl již tradičně guláš. Pak nastalo rozdělování služeb – nádobí, kuchyně, úklid.
Hned v pondělí nás ráno vzbudil lidský kohout, kterého ztvárnil vedoucí Vašek. Většinu z nás málem trefilo, když tam začal kokrhat jako kohout, ale vzápětí jsme se začali smát. Ještě než jsme mohli jít na snídani, byla další scénka a s tou přišlo první téma – NEBOJ SE. Scénka ukazovala na to, jak se František bál že ho lidé zavrhnou, ale Bůh mu dodal odvahu a on se stal poutníkem. Ale nevyhnul se posměchu svých přátel, avšak Františkovi to nevadilo, protože byl s Bohem. Po scénce jsme šli do školy a služba, která měla na starosti snídani, nakrájela vánočku a perník. Když jsme se všichni najedli, šli jsme si zabalit jídlo a pití na túru (17km). Šli jsme na Prauznické Údolí a na vyhlídku Sealsfieldův kámen, sešli jsme k Dyji na kamenná moře a šli jsme k devíti mlýnům, jeden z nich je bývalá papírna. Pak jsme se vraceli zpět, a ačkoliv mělo pršet, my jsme nezmokli. Vedoucí nás po chvíli svolali, ať se převlékneme do něčeho, co nám nebude líto, že se to roztrhá. Což v nás vyvolalo úsměvnou otázku, co to zase vymysleli. Sešli jsme se na louce a dozvěděli se, že hrajeme hru Hutututu. Rozdělili jsme se na dva týmy, každý tým měl ohraničené území. Vždy jeden z týmu vyběhl do druhého a u toho musel tutat aniž by se nadechl, při tom se snažil dotknout co nejvíce lidí a co nejrychleji zdrhnout. V tom týmu, se ho snažili chytit a držet dokud se nenadechl. Jestli se ptáte, kdo vyhrál, jsou to ti, kdo přežili a neudusili se :-). Vzhledem k tomu, že bylo vedro, šli jsme se převléknout do plavek. Následovala další hra- ponorky. Udělali jsme týmy po pěti a všichni kromě jednoho člena měli závazné oči. Cílem bylo sestřelit další ponorky domluvenými signály. Vyhrál ten tým, který neměl nikoho sestřeleného. A konečně jsme se šli vykoupat. Ačkoli to nadšení nás přešlo hned, jak jsme do rybníku vlezli. Víc než rybník to připomínalo bahenní koupel. A nebylo by to ono, kdyby nevypukla obří bahenní válka. Proto jsme všichni absolvovali osobní myčku na auta (vylili na nás dva kýble vody a vydrhli nás koštětem), abychom mohli projít do budovy do sprch, kde jsme se minimálně další půl hodinu drhli od bahna ve vlasech. Někteří to měli i za ušima a v očích, což nebylo zrovna příjemné. Pak čisťounký jako batolata jsme se odebrali na mši svatou a pak na večeři. K večeři byly těstoviny s omáčkou. Po večeři nastoupila služba na nádobí. Zbytek měl zábavu dle vlastního výběru – hrály se různé stolní hry (UNO, jungle speed, tipni si atd..), badminton, fotbal a nebo se jen povídalo. Večer jsme se sešli u ohně. Zpívali se písničky a pak nám Wieszek dal za úkol vytrhnout jednu věc z našeho seznamu a spálit ji. Co se týče spaní, no moc jsme toho nenaspali.
V úterý ráno nás opět vzbudil kohout. Dalším tématem byla – SVOBODA. Před snídaní jsme se opět sešli venku, kde vedoucí měli další scénku. Poukazovala na to, že jedině svoboda nám umožní žít. Ne žádné sociální sítě, likey, mobily, atd. … Zašli jsme na snídani a poté jsme si šli do dvojice sbalit jídlo a pití na cestu. Naše cesta začínala v Čížově, kde na nás čekal doprovod. Tento park je známý svou minulostí. Byla zde železná opona, která byla pod elektrickým proudem (10 000 voltů) do poloviny 60let. V NP Podyjí je úžasná krajina v kaňonu, je to domov zelených ještěrek, dobrého vína, vřesovišť, stepí, největších našich hadů a dubových stromů. Naší cestu jsme zakončili za hranicemi ČR v nejbližším městě Hardeggu. Tam si někteří dali zmrzlinu, nějaké jídlo anebo se jen šli projít k hradu. Po malém rozchodu, jsme se vydali na cestu zpět. Nebyli by to ale naši vedoucí, kdyby si na nás nevymysleli nějakou kulišárnu. Svolali nás do herní místnosti a ukázali nám ukázku z filmu ,,Forrest Gump“. Pak nám řekli, ať si dáme časomíru na 8 minut. Ukázali nám trasu, kudy máme běžet a až nám odpípá 8 minut, máme se zastavit a přečíst si to, co je napsané na papírku, co nám dali. A tak si tak hezky běžím, říkám si, že asi nějaký poklad či co. Odpípá mi 8 min. Otevřu papírek, a co nevidím. Nápis ,,Proč utíkáš Forreste?“ a dole ,,PS: sejdeme se na základně“. V tu chvíli jsem měla strašnou chuť se smát, ale taky si to jít vyřídit s Romanem, který tohle měl na starosti. Pak byla večeře a program dle vlastního výběru.
Ve středu, jak jinak, nás zbudil opět kohout. Dnešním tématem bylo – VNÍMEJ. K tomu byla udělaná i scénka. Jáno (Trutnovský Farář) ztvárnil slepého muže a Vašek mu podával květiny na přičichnutí. Po snídani jsme se rozdělili do pěti skupin. Čekala nás brigáda v NP Podyjí. Dostali jsme mapu, pytle na odpad a srandovní kleště na sbírání odpadků, které jsem okamžitě zabavila a hrála si s nimi celou cestu. Stejně jako Marky s kleštěmi na větve. Cesta se zatím vyvíjela naprosto v poklidu. Podezřele až moc v klidu. Stihli jsme dojít i na vyhlídku mimo naši trasu. Pak jsme se ale koukli na čas a pohodička skončila. Zbývalo nám 5km a hodina na to, abychom došli na určené místo! Myslím, že takhle rychle jsem ještě nešla. Tato cesta se rovnala zázraku. I přes příšerné kamenné kopce a samé ostré zatáčky, jsme na místo došli za 45minut. Kde na nás čekal pán, který se podílí na udržování čistoty NP. Odvezl nás zpátky do Havraníků a tam jsme se dozvěděli, že jsme úplně první! Pak postupně přivezli i ostatní. Když jsme se všichni sešli nahoře v herní místnosti, hráli jsme hry na naše smysly. Malování na papír poslepu, hráli hru slepí, němí a bezrucí. Pak si Wieszek s Vaškem připravili velmi vtipnou hru. Jeden si stoupl na takový hranatý dřevěný kůl a ukázali mu, že ho budou zvedat. A Marek, že ho bude chytat. Pak si ten dotyčný zavázal oči a stoupl si na to. Oni ho však nezvedali, jen Marek se snižoval, aby to vypadalo, že jde nahoru a pak mu řekli, ať skočí. Ale protože byl tak 30 cm nad zemí, spadnul na podlahu dost vtipně. Smáli jsme se tomu jako blázni. Pak následovala další ukázka z filmu ,, Osobní strážce“ a opět se z toho vyklubala dost zábavná hra na filmové hvězdy a bodyguardy. Vedoucí byli banditi a šli po hvězdách s pistolkou. Bodyguardi měli jen papírovou kouli. A tou mohli ,,zabít“ vedoucího. Tato hra trvala dva dny. Středa a Čtvrtek. Během dne vedoucí vyhlásili klid zbraní a hrála se další hra. Byli tři týmy po většinou sedmi lidech. Jeden z týmu byl mozek a ostatní plnili to, co jim nakázal. Dostali jsme papír a tam potravinový řetězec živočichů. Člověk, který byl mozek, dával rozkazy, co kdo má přinést za živočicha, aby všechny nakrmil. Tato hra byla hodně běhací, ale sranda tam taky nechyběla. Po mši svaté jsme měli večeři a pak jsme se sešli u ohně, ostatně jako vždycky. Udělal se kruh a každý mohl poděkovat Bohu za to, co se mu na tom dni líbilo. Pak kdo chtěl, mohl jít spát, a nebo jít s Wieszkem a Romanem koukat na hvězdy. Také byla vidět kometa, která se objeví jednou za 6766 let. Byl to nádherný pohled.
Ve čtvrtek jsme konečně jeli na vodu. Jak již bylo řečeno ve středu, tak jsme pokračovali ve hře Bodyguard, akorát jsme si vyměnili role. Ráno začalo jako každé jiné probuzením od kohouta a scénkou na téma – RYTÍŘSTVÍ. Následující snídaně byla díky našemu šéfkuchaři výborná, jako vždy. Poté jsme vyrazili Krakobusem do Znojma do loděnice. Tam jsme si půjčili věci na plavbu po řece Dyji. Už jsme byli všichni nachystaní na to, že vyjedeme, když v tom nám zavřeli stavidlo. Omezilo nás to v tom, že voda netekla tak rychle, a proto jsme se více nadřeli – „uf“. Plavba byla klidná až do prvního jezu. Někteří neměli s takovými věcmi ještě zkušenosti, a tak nevěděli, co je čeká, ale nakonec jsme to skoro všichni zvládli. Ano správně řekla jsem skoro všichni, jelikož nás byl lichý počet, jedna loď, která se jmenuje Samba, byla pro tři osoby. Je to skoro nepotopitelná loď. Ale našim holkám se povedlo ji potopit hned na dvou jezech ze čtyř. Pro nás to byla naprosto neuvěřitelná věc. Plavbu jsme si všichni užili. Po cestě jsme se párkrát koupali nebo dělali blbosti. Po posledním jezu byla jedna zákeřná zatáčka, na té se převrhla většina posádek. Avšak někteří to zvládli. Po asi 200 metrech jsme končili v jednom kempu, kde jsme čekali, až přijede autobus. Poté jsme se vypravili zpět do školy. Chvilku potom, co jsme se vrátili, jsme měli mši svatou s místním farářem a pár lidmi. Následovala vynikající večeře (kolena z prasete).
Pátek byl super. Na budíček byla změna, místo Vaška nás budil v převleku Wieszek. Někteří z nás málem dostali infarkt. Já jsem to třeba zjistila, protože kohout kokrhal mnohem hlasitěji než předtím. Dneska jsme vyrazili na další túru. Před snídaní byla další scénka, která se týkala dalšího tématu – MILUJ. Tato scénka ukazovala na všední život. Honzík šel okolo maminky, ta tam vařila oběd a ptala se, jestli by jí podal misku, on že né, že musí ven. Tam potkal kamaráda, který se ho ptal, jestli mu nedá bonbóny, které Honzík držel v ruce. Odpověď zněla ,,Ne sám nemám”. Šel dál a potkal řidiče autobusu a začal nadávat, proč jede tak rychle. Pak si klekl a prosil Boha, aby mu pomohl, že po něm furt někdo něco chce, ať se naučí mít rád. Šel k mamince, umyl nádobí, pak šel za kamarádem, rozdělil se o bonbony. Pak šel dál a potkal opět řidiče autobusu. Honzík sepnul ruce a řekl: Bože, opatruj tohoto šílence, ať dobře dojede. Než jsme ale vyrazili, začali jsme hrát celodenní hru. Jmenuje se Anděl strážný. Spočívá to v tom, že si vylosujete jméno člověka, kterému musíte pomáhat, aniž by to zjistil. Nejdřív jsme se byli vykoupat v lomu u Mašovic. Byla tam nádherně čistá voda a příjemné počasí, prostě ideální podmínky na koupání. Sice se nám moc nechtělo z vody, ale museli jsme vyrazit. V půlce cesty jsme došli k vinicím. Byla tam také ochutnávka vína pro dospělé. Po krátké přestávce jsme pokračovali v cestě a dorazili jsme k houpacímu lanovému mostu přes vodu. Bylo na něm napsáno “Nehoupat!”, ale to bychom nebyli my, abychom se o to nepokusili. Šlo to skvěle a byla z toho dobrá houpačka :). Když jsme došli, někteří usnuli vyčerpáním. Následovala mše svatá. Netradičně po mši jsme měli Silentium Sacrum. Pro ty co nevědí co to znamená, je to posvátné mlčení. V průběhu mše jsme zapalovali svíčky, které jsme po bohoslužbě nesli v rukou a šli ke kapličce sv. Cyrila a Metoděje. Nahoře jsme byli pasování na Kristovy rytíře (nám ale lépe zní Boží rytíře, chápete, jako že jsme super :)). Poté jsme měli večeři. Naše chvilka poezie po večeři v podání Jirky Skalického, neboli něco o historii Národního parku, Znojma a Havraníků. Následovala Agapé (neboli žranice), všichni jsme dostali vafle a připili jsme si dětským šampaňským. Potom jsme seděli u ohně a říkali si, co se nám líbilo, pomodlili jsme se a šli spát (někteří :)).
V sobotu ráno jsme uklízeli celou školu a balili se domů. Spoustu z nás říkalo: “Ach jo proč tady nemůžeme zůstat déle.” Bohužel to nešlo a tak jsme se vydali Krakobusem domů. Celou cestu jsme zpívali různé písničky, také jsme kousek svezli dva stopaře. No prostě sranda všeho druhu. Pak přišla ta nejsmutnější část a to bylo loučení v Žamberku.
Závěrem bychom chtěli poděkovat našim vedoucím: Wieszkovi Kalembovi, Romanu Moskvovi, Vašku Jansovi, Marku Faltusovi, Danu Klížovi, Janu Semerákovi, otci Janovi a řiditeli Tomášovi za skvělý program, super zážitky a přepravu Krakobusem. Velké dík taky celé naší partě a správcům Národního parku Podyjí.
Fotky zde