Ježíš žije, Kristus vstal, přemohl zlo, přemohl hřích, sobectví, … To je velikonoční poselství.
Ježíš vstal a žije, … Ježíše vidí Marie, ženy, Petr, apoštolové, … – někteří ho poznávají ihned, jiní později, někteří ho možná nepoznali vůbec.
Mnohokrát se opakuje historie z Písma sv.: lidé v dnešním světě poznávají Ježíše Krista jako náboženského myslitele, historickou osobnost, idealistu,… ale už daleko měně jako vítěze nad smrtí. A už vůbec ne každý je schopen živého P. Ježíše vidět a poznávat ve své blízkosti. Zlo, zážitek nemoci, bolesti, zklamání, smrt,.. to vše tak silně působí na člověka, že těžko lze věřit, že není konec, že i zlo má smysl, že je něco silnějšího, že poslední slovo bude mít život,….
Ovšem na tom, zda a nakolik poznáme žijícího, vzkříšeného Krista závisí naše křesťanství, zda budeme nebo nebudeme křesťany; zda budeme nebo nebudeme skutečnou církví, farností; zda budeme nebo nebudeme misionáři, apoštoly. S poznáním Krista vzkříšeného souvisí křesťanská radost bez níž nelze mluvit o křesťanství. Nakolik poznáme živého Krista mezi námi – takový bude i náš život.
Je třeba hledat vírou vzkříšeného Pána žijícího a působícího mezi námi.
Anděl říká ženám, které hledají Ježíšovu mrtvolu: proč hledáte živého mezi mrtvými? Vzkříšeného Ježíše je třeba hledat tam, kde žije, kde je živý. Ano, Pán Ježíš dnes žije v nebi, ale žije také mezi námi. I nás potkává na cestě – jde s námi do Emauz, stojí na břehu jezera, zjevuje se v bližním, v trpících,… Blahoslavené oči, které ho vidí.
Kristus za svého života pronesl záhadná slova: „Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ Ten, kdo vidí Ježíše jako mrtvého, je sám mrtvý. Ten však, kdo vidí a věří v Ježíše Krista živého a zmrtvýchvstalého, ten je také živý: „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“
Ale „pouze“ poznat Vzkříšeného Pána je málo. O Vánocích říkáme, že nestačí myslet na to, co se stalo před dvěma tisíci lety, ale že se má Ježíš narodit nám – v našem srdci. Podobně i Velikonoce nemají být jen vzpomínkou na události před dvěma tisíci lety, kdy Pán za nás zemřel a vstal z mrtvých. Nestačí vidět jeho prázdný hrob v Jeruzalémě, je třeba, aby ON ŽIL V DUŠI ČLOVĚKA. To smyslem našeho duchovního života, k tomu směřují prostředky duchovního života, modlitba, svátosti, pokání, oběť, četba Písma, společenství – to vše konáme proto, aby živý Kristus byl v nás.
Naše zmrtvýchvstání začíná tehdy, kdy začíná náš život s Kristem a v Kristu.
Děkujme dnes za to že známe Krista, za víru a prohlubme ji. Děkujme, že už nyní jsme zváni k počátku vzkříšení. wk
V knize Překročit práh naděje položil italský novinář Viktorio Mesori autor sv. otci Janu Pavlu II. tuto otázku: „Jak může člověk věřit v Boha, o kterém víra říká, že je to milosrdný Otec a láska, když je na světě tolik zla, utrpení, nespravedlnosti, nemocí a smrti. Je vůbec Bůh? A když je, je takový, jak o něm mluví víra?“Sv. Otec Jan Pavel II. odpovídá: „Bůh dal člověku rozum a svobodu. A přál si, aby se člověk (svou vůlí a rozumem) podřídil Božímu úsudku (rozumu) a vůli Boží. Ale bohužel dějiny lidstva nejsou jen dějinami člověka, který se podřizuje úsudku Boha a tak se nechává spasit, ale jsou také dějinami úsudku člověka o Bohu, posuzování Boha člověkem, a dokonce dějinami soudu člověka nad Bohem.“ Role se obrátili: člověk je SOUDCE a Bůh je NA LAVICI OBŽALOVANÝCH.“ Člověk se přece může rozhodovat. On se musí rozhodnout, zda Boží existenci připustí, či nikoli, zda přijme Boha nebo nepřijme, zda poslechne Boží příkazy nebo jenom vyslechne, do jaké míry se podle nich bude řídit – vždyť přece máme svobodu!Ale potom takový člověk nikdy nesmí obviňovat Boha za hřích, neštěstí, války a utrpení v důsledku svobodné lidské činnosti, když si své věci člověk řeší sám bez Boha. Nesmí nikdy říct Bohu – ty jsi Bože odpovědný za to zlo ve světě, že s tím nic neděláš, že nezasáhneš, – když já, člověk, beru svůj osud sám do svých rukou!Bůh uznává rozhodnutí člověka a dává mu do rukou jeho vlastní osud, i osudy jiných, i celých národů. Ale se vším, co k tomu patří: tedy i s bolestmi, utrpením,… a smrtí.Když člověk řekne: „Bože, nepotřebuji Tě,“ zůstává proti všem problémům i zlu, které život přináší sám.
Na velký pátek při pašijích čteme, jak člověk Pilát říká Božímu Synu: „Tak ty jsi Král? Ty, který zde stojíš pohaněný přede mnou, ty, který nemáš vůbec nic….? Jak můžeš být král vždyť já o tobě rozhodnu!“ I zde se Bůh podrobuje úsudku a rozsudku člověka. V Pánu Ježíši je Bůh opět odsouzený, bezvýznamný a bezmocný, opět se podrobuje úsudku člověka, a přijímá odsouzení. Dějiny lidstva jsou dějinami Boží lásky: Dějinami velkého respektování lidské svobodné vůle od Boha:…. se všemi důsledky. Dějinami, kdy Bůh „svobodného“ člověka v jeho neštěstí, zlobě, uzavřenosti, bezmocnosti a stále mu nabízí svou cestu, snaží ho zachránit a spasit. A Bůh jde dokonce tak daleko, že je v tomto postavení člověka s ním solidární. Bůh přijal skrze Ježíše Krista na sebe osud člověka, a důsledky lidské svobody bez Boha. A vynesl tyto důsledky na sobě na kříž.Stojí zde proti sobě dva svobody: svoboda člověka, která může udělat Bohu úplně všechno a svoboda Boží lásky, která na zneužitou lidskou svobodu, kterou je hřích, odpovídá svobodou své lásky.S tohoto pohledu si musíme uvědomit, že to nejsou hřeby, které tam Ježíše drží, ale je to síla lásky. Suverénní svoboda lásky. Jen matně znají tuto sílu svobodné lásky rodiče, kteří milují své nezdárné děti; manželé, kteří se sobě vydají, přátelé, kteří dovedou přemoci svou bouřící se přirozenost a dát se druhému, obětovat se za něj. Křesťané, kteří milují i nepřátele. To vše je jen matný stín lásky Ježíšovy, která dovolila, aby s ní lidský hřích udělal to, co udělal.
S úctou a vděčností poklekáme před Ježíšovým křížem, odprošujeme, děkujeme.
Ale to nestačí, nestačí jen pašije s úctou vyslechnout, nebo jen děkovat – je třeba jít za ním, za Ježíšem. Možná se mu nebudeme nikdy podobat bolestí ani opuštěností, kterou prožíval od Otce, ale o to více prosíme: Pozvedni nás, Kriste, do svobody své lásky. (sine nomine)
I kdyby duše byla jako rozkládající se mrtvola a kdyby lidsky vzato už nebylo pro ni vzkříšení, není to tak u Boha. Zázrak Božího milosrdenství vzkřísí duši v celé plnosti.
,,Toužím, abys během těchto devíti dní přiváděla duše k prameni mého milosrdenství, aby načerpaly síly a osvěžení i všechnu milost, kterou potřebují v těžkostech života, a zvláště v hodině smrti. Každého dne přivedeš do mého Srdce jinou skupinu duší a ponoříš je do toho moře mého milosrdenství. A já všechny tyto duše uvedu do domu mého Otce. Budeš to dělat v tomto i v budoucím životě. A žádné duši, kterou uvedeš do zdroje mého milosrdenství, nic neodmítnu. Každého dne budeš prosit mého Otce o milosti pro tyto duše pro mé bolestné utrpení. „
Odpověděla jsem: Ježíši, nevím, jak mám tu novénu konat a které duše přivést do Tvého nejslitovnějšiho Srdce nejdřív. A Ježíš mi odpověděl, že mi na každý den poví, které duše mám uvést do jeho Srdce.
Tuto modlitbu nadiktoval Pán Ježíš sestře Faustyně ve Vilně roku 1935. V následujících zjeveních vysvětlil její hodnotu a účinnost a sdělil přísliby s ní spojené.
V této modlitbě obětujeme Bohu Otci „ Tělo a Krev, Duši i Božství“ Ježíše Krista, spojujeme se s Jeho obětí přinesenou na kříži pro spásu světa. Obětováním Bohu Otci Jeho „nejmilejšího Syna“ se dovoláváme nejpádnějšího důvodu, abychom byli vyslyšeni. Prosíme o milosrdenství „ k nám i k celému světu“.Výraz „ k nám“ označuje toho, kdo se korunku modlí, i ty, za které se chce nebo má povinnost se modlit. „Celý svět“ jsou všichni lidé, kteří žijí na zemi, a duše trpící v očistci. Modlitbou slovy této korunky prokazujeme skutek lásky k bližním, což je, vedle důvěry, nutnou podmínkou pro obdržení milostí.
„Skrze modlitbu této korunky rád dám všechno, o co mě budou prosit,“ slíbil Pán Ježíš a dodal: „ bude-li to …ve shodě s Mou vůlí.“
Podrobné přísliby, které se týkají smrtelné hodiny, jsou milost šťastné a pokojné smrti. Mohou si je vyprosit nejen ti, kteří se sami s nadějí a vytrvalostí korunku modlí, ale také umírající, u nichž se jiní budou slovy korunky modlit.
„Kněží,“ řekl Ježíš, „(ji) budou doporučovat hříšníkům jako poslední možnost záchrany; i kdyby byl hříšník sebevíc zatvrzelý, jestliže se jen jednou pomodlí tuto korunku, získá milost od Mého nekonečného milosrdenství.“ Byť jen jednou, ale s postojem shodným s obsahem modlitby a především s vírou, nadějí a v pokoře a s upřímnou a hlubokou lítostí nad hříchy.
Je velmi žádoucí začít novénu na Velký Pátek, ale může se vykonat kdykoliv během roku. Duše, která přistoupí ke sv. zpovědi a ke svatému přijímání, dosáhne úplného odpuštění hříchů i trestů. Ke svaté zpovědi je možno přistoupit i několik dní před svátkem Božího milosrdenství. Ke svatému přijímání se má přistoupit na svátek Božiho milosrdenství, to je v prvni neděli po Velikonocích.
Rorátní mše sv. budou se konat každý čtvrtek adventní doby v kostele sv. Václava v Žamberku. Začínáme v 6.00 (ráno:))
Do listopadových plískanic a někdy do prvních sněhů, do krátkých dní a dlouhých temnot přichází Pán. Doba je těhotná očekáváním. Tak jako čekala dlouhá staletí, tak jako čekaly generace a generace lidí vlekoucích břemeno dědictví Adamova, tak jako čekal vyvolený národ, čekáme. Doléhá na nás každodenní trápení, doléhá na nás šeď a bezvýhlednost bezčasí, doléhá na nás bolest. Trápíme se nemocí těla i duše, slabostí vlastní a raněnými vztahy. Trápíme se pro svět, v němž působí struktury hříchu. Trápíme se na hranicích vlastní bezmoci. Každý nese své břímě s větší či menší mírou důvěry. Kdesi za obzorem začalo svítat. Čekáme. Advent je dobou radosti a naděje. Co bylo zaseto ve skrytosti, už klíčí. Panna už přijala andělova slova a vydala se na cestu. Do času se prolamuje věčnost, do světa stvořeného vstupuje jeho Stvořitel. Přichází Pán. Je tichý a diskrétní, přichází skromně a bez pompéznosti. Ale přichází s jistotou a nedá se zdržet. Jako tenkrát v Betlémě, tak i dnes přichází do chudoby, na periferie světa a periferie zájmů. Slovo se stává tělem v nepatrnosti. To nejdůležitější však je, že se Slovo skutečně stalo tělem. Možná ho nejsme hodni – ale on přichází právě proto, že ho opravdu hodni nejsme. Slovo se vtěluje nikoli do světa, jaký by měl být, ale do světa, jaký skutečně je. Slovo bylo vyřčeno – nechejme se jím oslovit. Přichází Pán. Do našich temnot a slepých uliček přichází Pán nových začátků, Pán nových řešení, Pán nové naděje, Pán nového života. Přichází Pán, aby povýšil služebníka. Přichází Láska, aby učila milovat. Přichází Život, aby přemohl umírání. Přichází Bůh, který se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem. P. Drštka
V listopadových dnech vždy vzpomínáme na ty, kteří už zemřeli, a přicházíme na jejich hroby, abychom položením kytice nebo věnce vyjádřili svůj živý vztah k našim drahým zemřelým.
„Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství vatých, můžeme jim pomáhat, mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy,“ stojí dále v katechismu. (KKC 1479)
Mnozí z nich však ještě čekají, že jim také pomůžeme zkrátit očistcová muka, aby už mohli plně zakoušet Boží lásku. Právě tyto dny nám k tomu dávají velikou příležitost.
Po celý listopad při návštěvě kteréhokoliv kostela získat plnomocné odpustky pro duše v očistci, když splníme obvyklé podmínky:
svátost smíření (stačí i pravidelná měsíční)
svaté přijímání
modlitba na úmysl sv. Otce (libovolná)
k nimž je potřeba ještě se v kostele pomodlit modlitby OTČE NÁŠ A VĚŘÍM V BOHA.
Od 30 listopadu můžeme získat pro duše v očistci denně plnomocné odpustky, když splníme tři obvyklé podmínky a na hřbitově se pomodlíme (třeba jen v duchu) za zemřelé.
* Pro ty, kteří v tyto dny ze závažných důvodů nemohou navštívit hřbitov, uděluje Svatý Stolec věřícím českých a moravských diecézí povolení získat plnomocné odpustky přivlastnitelné duším v očistci již od 25. října.
Kromě toho senioři, nemocní a všichni, kteří z vážných důvodů nemohou opustit své bydliště kvůli omezením spojenými s pandemií, mohou získat odpustky na dálku. Stačí, pokud se v modlitbě spojí se společenstvím církve, zřeknou se jakéhokoliv hříchu a s úmyslem splnit, jakmile to bude možné, i další podmínky (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysl Svatého otce) a před obrazem Pána Ježíše nebo Panny Marie se pomodlí za zesnulé.
Touto modlitbou mohou být např. ranní chvály nebo nešpory z breviáře za zesnulé, růženec, Korunka k Božímu milosrdenství nebo jiné modlitby za zemřelé, které se věřící obvykle modlí, četba úryvku z Evangelia, který je součástí liturgie za zesnulé, nebo vykonání skutku milosrdenství spojeného s obětováním bolestí a útrap vlastního života Bohu.
V ostatní dny během roku lze takto získat duším v očistci odpustky částečné. Je proto nanejvýš žádoucí, abychom na hroby nekladli pouze kytice květů, ale především kytce modliteb!
Jako každý rok jsme se i letos vydali na vodácké putování. Tentokrát si na řeku Lužnici, která se nachází v Jihočeském kraji a říká se jí též “komáří řeka“.
Sešli jsme se v neděli 18.7. 2021 před farou v Žamberku. Měl tam na nás čekat náš oblíbený autobus Škoda RTO, jenže se den před tím porouchal. Cesta náhradním autobusem ubíhala o poznání rychleji, možná i proto, že se řidič, který s námi jel opravdu nebál šlápnout na plyn. Poté, co jsme dorazili do prvního kempu, který se nacházel v Suchdolu nad Lužnicí jsme se rozdělili do stanů a někteří odvážlivci spali hned první den pod širým nebem. Po postavení stanů jsme se posadili kolem ohně, kde jsme se spolu seznámili (ti co se ještě neznali) a rozdělili jsme si vodácká trička. Poté, co jsme se rozdělili do skupinek na služby nastala naše oblíbená část večerního programu, a to tradiční guláš! I s plnými žaludky někteří šli hrát badminton, házenou, nebo si šli jen sednout k ohni a hrát písničky.
Ráno služba vstávala v 7:00 a ostatní v 7:30. Nasnídali jsme se, sbalili stany a šli jsme si rozebrat lodě, vesty, barely na věci a pádla. Po přendání věcí do barelů a dalších nezbytných věcech jsme se rozesadili do kroužku, kde jsme se seznámili s pravidly, která se na vodě musí dodržovat, pomodlili se a přečetli si prvních pár kapitol z knížky MALÝ PRINC, která nás provázela po celý týden. Poté jsme se naučili zacházet s házečkou (záchranou pomůckou, která se používá, když někdo vypadne z lodi a nemůže se dostat na břeh), některým to šlo hned, ale některým to létalo pořád vedle.
Vyplulo se a ze začátku to šlo dobře, pár zatáček tu bylo, ale žádné velké komplikace. Jenže za chvíli nastal úsek, na kterém byl jeden meandr (ostrá zatáčka) za druhým. Meandry byly ke všemu zarostlé vrbičkami, kterým se téměř nedalo vyhnout, takže jste zaručeně nabrali větve, listí a občas i nějaký ten hmyz, včetně všudypřítomných komárů. Tato cesta se zdála téměř nekonečná a to, že začalo pršet moc nepomáhalo. Někteří z toho začali být úplně zoufalí, ale nejhorší deště jsme naštěstí přečkali pod velkým dubem a meandrovitou část jsme také zdárně překonali. Všechno jsme zvládli tak dobře, že jsme nakonec dokonce jeli dál, než bylo původně v plánu. I s druhým, naštěstí již celkem klidným úsekem, jsme tedy urazili celkem 24 km. V kempu jsme vyčistili lodě (že to byla ale fuška po těch meandrech), šli se převléct do suchého, postavit stany a služba připravit večeři. Po večeři, samozřejmě s dostatečnou časovou rezervou, byla mše, přečetla se zase část Malého prince a zhodnotili jsme naši plavbu. Všichni jsme dostali pochvalu, za to, že jsme úspěšně absolvovali nejdelší a nejnáročnější trasu, která na vodáku kdy byla!
Druhý den ráno jsme se nasnídali, sbalili se, přečetli pár kapitol a mohlo se vyrazit. Tohle byl o dost jednodušší úsek, a tak nám cesta šla o poznání snáz. Jelikož řeka byla dosti jednotvárná bavili jsme se tím, že jsme se navzájem převraceli a dělali různé další blázniviny. Když jsme dopluli do kempu, který byl mimochodem speciální tím, že přímo skrz něj vedla silnice, začali přípravy na večeři a na mši svatou. Jako kázání bylo, že křesťané mají být šílený a rozdávat světu radost. Po mši jsme přečetli pár kapitol Malého prince. A najednou jsme uslyšeli od jiné skupiny, jak zpívají „aleluja“, a protože jsme se chytli dnešního kázání, tak jsme za nimi někteří šli. Byli hodně překvapení a zaražení, ale vzali nás mezi sebe. Zazpívali jsme si s nimi pár písniček a chvilku s nimi pobyli. Pak jsme se vrátily do naší části kempu a jako každý večer seděli u ohně a zpívali, popřípadě hráli hry.
Další ráno, probíhalo úplně stejně jako všechna ostatní a i plavba, byla velice klidná. Ale protože bylo moc hluboko, tak se tolik nepřeklápělo. Zato, jsme potkali jeden úžasný (nutno podotknout, že bezpečný) jez, na který jsme si vylezli, vyfotili se, koupali se a zkrátka si užívali vody. Nebojte, byli jsme opatrní, ale hlouposti, jsme si neodpustili. Taky jsme tu měli možnost, vyzkoušet si házečku přímo ve vodě, naštěstí nanečisto. Dojeli jsme do kempu, který byl pro spoustu lidí ten nejlepší, protože v něm byla skvělá klouzačka přímo do řeky. Takovou příležitost jsme si nenechali ujít, a tak jsme v řece strávily spoustu času, a to včetně některých dospělých. Také jsme se tam potkali s rodinou Hronovských, kteří s námi několik dní zůstali. Večer, když už to chtěli vedoucí zabalit, jsme je přemluvili, aby nám zahráli původně jen tři písničky na přání některých z nás. No a určitě tušíte správně, že u tří písniček to neskončilo.
Ve čtvrtek s námi vyrazili i naši hosté. Děti jsme si rozdělili do dvou lodí a jeli jako „porceláni“, místo barelů, které jeli doprovodným vozidlem. Rodiče měli samostatnou loď. Tento den byl ve znamení potápění. Začalo to původně konfliktem dvou posádek, ve kterých byli sourozenci, ale zapletla se do toho loď s faráři a další a další lodě, až nakonec nezůstal suchý až na posádku jedné lodi nikdo. Když jsme se zastavili na svačinu, tak bylo vyhlášeno, že kdo potopí poslední loď dostane prémii. Loď, která celou vodní válku začala, chtěla vyplout co nejrychleji, aby dostala bonus, ale kvůli zbrklosti se převážili, takže spravedlnost opravdu funguje. Dojeli jsme do kempu a jen co jsme se převlékli, dali si sušit věci a zabydleli se, byla vyhlášena soutěž slepý kormidelník. Ta spočívala v tom, že v lodi seděl kormidelník, který měl pádlo a zavázané oči a háček, který viděl, ale pádlo neměl a kormidelníka navigoval tak, aby se co nejrychleji dostali na druhý břeh a zpátky. Byla to velmi zajímavá a vtipná soutěž. Někdo se chvíli točil dokolečka, někdo vzal všechny vrbičky na druhé straně a někdo, když dojížděl do cíle, se moc rozjel a naboural to do betonového mola. Po vyhlášení vítězů byla, jako každý večer, mše svatá. Kázání navazovalo na Malého prince a bylo to o tom, že si každý má zanechat to dítě v sobě a nebýt tak upjatý. Po mši byla večeře, po ní se zase četlo z Malého Prince. Pak někteří zůstali u ohně a někteří si jen tak povídali.
Páteční ráno se nelišilo nijak od těch ostatních, akorát se s námi rozloučili naši hosté.
Tento den jsme sjeli snad nejvíce jezů za celý týden, protože na většině těch, co jsme potkali za předtím se museli lodě přenášet. Některé jezy se ale museli sjíždět jen s jedním členem posádky v lodi, takže ti, co si to chtěli zkusit, nebo ti, co se jezů nebojí to sjeli a zbytek to přešel po souši. Na oběd jsme se zastavili na nějakém hřišti, na kterém jsme si vzali k srdci kázání a začali jsme si jako správné děti hrát. Největší úspěch měla houpačka pro čtyři, na které jsme se snažili navzájem převažovat, zpočátku děti mezi sebou a potom se děti snažili převážit vedoucí. Potom, co jsme dorazili do kempu jsme rychle vyčistili lodě, naskládali věci z barelů zpátky do tašek, a vyrazili jsme na do nedalekého poutního místa v Táboře-Klokotech, kde jsme měli mši svatou i s místními farníky. Bylo to tam moc pěkné. Došli jsme zpět do kempu, dali si večeři, přečetly poslední část Malého Prince a část lidí byla u ohně, ostatní si jen tak povídali.
V sobotu ráno, jsme ještě pořádně uklidili kemp, zabalili jsme si poslední věci a mohlo se vyrazit. Jenže vznikli nějaké komplikace s autobusem, tak jsme si ještě zahráli lidské netradiční lidské člověče nezlob se. Vytvořili jsme čtyři týmy, každý z týmu házel kostkou, dokud mu nepadla šestka, poté hodil znovu a určil tak, kolikrát musí oběhnout kolečko. Aby to nebylo tak jednoduché, tak když hráče někdo doběhl musel se pomalejší vrátit do domečku, vyhrál tým, jehož hráči doběhli jako první. Nakonec autobus přijel až za námi do kempu, i když jsme se původně měli sejít v Klokotech. Bohužel si řidič v úzkých uličkách odřel dveře, ale naštěstí to nebylo nic fatálního, takže jsme se mohli vydat na cestu. Cesta uběhla rychle, hlavně proto, že jí většina lidí velkou část prospala, a tak jsme plni zážitků šťastně dorazili domů.
Za celé toto putování bychom všichni chtěli poděkovat Wiešku Kalembovi, Romanu Moskvovi, Vašku Jansovi, Marku Faltusovi, Janu Semerákovi,
otci Janovi a řiditeli Tomášovi za skvělý program, super zážitky. Velké dík taky celé naší partě a všem, co se podíleli na tom, aby tento super vodák dopadl.
V týdnu od 7. do 14. srpna se v Mastech (část obce Bílý Újezd) u Dobrušky konal tradiční farní tábor, i když letos v poněkud novém a netradičním hávu. Fotky najdete zde…
Vůbec poprvé v historii letních táborů organizovaných naší farností totiž táborníci v počtu 30 dětí a 16 organizátorů spali po dvojicích ve stanech s podsadou, místo záchodu využívali latrínu či toitoiky, ruce si myli ve venkovních vojenských umyvadlech a ke koupeli měli možnost využít venkovní sprchy nebo řeku (Zlatý potok).
Zkrátka ani pitná voda nebyla na tábořišti samozřejmostí a musela se denně dovážet v barelech. Pouze kuchařky vařily své pochoutky a speciality v přilehlé budově, jinak se veškerý táborový život odehrával na prostranství před stany nebo ve velkém vojenském stanu, který sloužil jako jídelna, společenská místnost a divadlo v jednom.
Název letošního tábora zněl Hurá na palubu. Z táborníků se hned po příjezdu stali pasažéři luxusního zámořského parníku Victoria. Ještě v sobotu večer se ale při bouřce loď utrhla, ztratila kurz a byla unášena na širé moře, děti tak musely posléze převzít kontrolu nad lodí a doplnit řady posádky. V dalších dnech se tedy z táborníků stali námořníci, kteří se vydali prozkoumávat opuštěné ostrovy a hledat legendou opředený poklad kapitána Johna Blackscruffa. Během týdne stráveného na rozbouřeném moři děti postupně odrazily útok pirátů, poradily si i s divokou šelmou, našly zdroj otravy vody a po rozluštění zašifrovaného receptu (Braillovo písmo) vyrobily lék pro postižené. Také opravily díru v lodi a doplnily lodní zásoby potravin. Na závěr pak v noci nalezly čtyři klíče k pokladu za pomoci orientace podle hvězd a u pokladu pak za svitu loučí, svíček a svítících tyčinek přemohly pětici duchů, kteří jej střežili. Když následujícího dne spravily i lodní motor, mohly odplout z ostrova i s pokladem. Chamtivou dvojici kumpánů kuchaře Berta Percha a číšníka Nicka Frima, kteří jim způsobili mnohé peripetie, ale nechaly na ostrově a daly jim šanci začít nový život bez zločinných pohnutek a plánů.
Během dopoledních témátek si táborníci vyrobili lodičky ze dřeva, naučili se vázat několik základních uzlů a soutěžili v lezení na bedny od piva až do koruny vzrostlého stromu (rekordní počet 20 beden představoval výšku asi 5 metrů). Jinde si zase vyzkoušeli střelbu z luku na terč, poznávali a kreslili souhvězdí a naučili se pracovat s buzolou a otočnou mapou oblohy a taky zkoušeli péct bramborové placky, vyrobit domácí máslo a v kotlíku na ohni vařit čaj.
Fyzičku táborníků prověřil celodenní výlet v půlce tábora, jehož trasa (cca 15 km) vedla kolem židovského hřbitova v Podbřezí, zámku Skalka, hradiště Chábory a Podchlumského rybníka. Táborníci si také vyzkoušeli půlhodinové noční hlídky a starší děti se na jednu noc vydaly přespávat ven mimo tábor. V parném pátečním odpoledni se pak děti vyřádily u řeky při vodní bitvě nebo při hrách na namydlené plachtě (klouzání, „krasojízdy“, hokej), zatímco v lese na připravené finské stezce mohl každý poměřit svou rychlost a mrštnost.
Celý program zpestřovaly ranní budíčky s osvěžující koupelí v řece, táboráky se zpěvem s kytarami i rytmické mše sv. v neděli a ve čtvrtek. Ve večerním volném programu nechyběly tradiční hry jako Buldok nebo Trojnožka. Zajímavý byl také výlet do blízkého okolí Mastů, kdy měl každý ze čtyř týmů za úkol najít a vyfotit v okolní přírodě co nejvíc živočichů, rostlin či objektů ze seznamu (např. plaz, ryba, obojživelník, socha, nápis v cizím jazyce, stopa zvířete, ovocný strom, tvor s peřím).
Celý týden v Mastech utekl jako voda Zlatého potoka a ostřílení mořští vlci tak v sobotu 14. srpna odpoledne opustili parník Victoria a rozjeli se s rodiči do svých domovů. Kolem šesté hodiny večerní už po 25 podsadových stanech a velkém vojenském stanu zbyly na tábořišti v Mastech pouze slehlé a prošlapané čtverce trávy.
Zbývá jen dodat, že počasí nám po celou dobu plavby přálo a až na bouřku během první noci jsme strávili týden prakticky bez deště a nedošlo ani k žádným vážnějším úrazům. Věříme, že si všichni táborníci roli námořníků užili tak jako autor/ka následující anonymní zpětné vazby:
Těšíme se na vás příští rok v termínu 23.-30. července.
Do listopadových plískanic a někdy do prvních sněhů, do krátkých dní a dlouhých temnot 
