Modlitby na hřbitově
Za papežem do Lisabonu
Ohlédnutí za SDM 2023
Obrigado! Tak se portugalsky řekne děkuji a přesně s takovým pocitem naplňujícím mé nitro sedím 6. srpna večer v letištní hale v Lisabonu a čekám na svůj let do Vídně. Obrigado Pánu za vše, co nám umožnil zde prožít. Obrigado za celý týden plný zážitků. Obrigado za všechna úžasná setkání se zajímavými lidmi z celého světa, z různých kontinentů. Obrigado za to, že nás sem mohlo přijet tolik ze žamberecké farnosti a že jsme mohli ten požehnaný čas trávit společně. A v neposlední řadě pak obrigado za to, že se tu nikomu z nás nic nestalo, nikdo se neztratil v davu, nikdo nebyl umačkán, netrpěli jsme žízní a celý týden jsme zůstali zdraví. A především obrigado za nádhernou, hlubokou a velmi silnou vigilii s papežem Františkem a za všechna jeho poselství, myšlenky a promluvy, které si odnášíme domů.
„Maria se vydala na cestu a spěchala.“ Tento citát z Lukášova evangelia (Lk 1,39) byl mottem letošních Světových dnů mládeže (SDM) v Lisabonu (anglicky World Youth Days, WYD; portugalsky Jornada Mundial da Juventude, JMJ). Jednalo se již o 16. mezinárodní setkání mládeže, která jsou určena mladým křesťanům (věkové rozpětí 16-30 let) a mají původ v iniciativě papeže Jana Pavla II. v 80. letech minulého století a od té doby se konají zhruba jednou za tři roky. Lisabon tak doplnil řadu měst, která setkání hostila, počínaje Římem v roce 1986, následovaného městy Buenos Aires (1987), Santiago de Compostela (1989), Čenstochová (1991), Denver (1993), Manila (1995), Paříž (1997), znovu Řím (2000), Toronto (2002), Kolín nad Rýnem (2005), Sydney (2008), Madrid (2011), Rio de Janeiro (2013), Krakov (2016) a Panamá (2019). Příští setkání má potom proběhnout v jihokorejském Soulu (2027).
Letošního setkání ve dnech 1.–6. srpna se podle odhadů zúčastnilo kolem 1,5 milionu lidí. Z Česka se přitom do Lisabonu vydalo 9 biskupů, kolem stovky kněží a celkem 3177 mladých věřících, mezi nimi i relativně početná skupinka nás 11 poutníků ze žamberecké farnosti. Většina z nás do Lisabonu dorazila již pár dní před samotným začátkem SDM, ale v kompletním počtu jsme se sešli skutečně až v úterý 1.8. večer. Ubytovaní jsme byli v tělocvičně jedné základní školy, kde jsme dostávali rovněž snídaně, ostatní jídla pak byla zajištěna stravenkovým systémem (scanováním QR kódu na poutnické kartě) a mohli jsme si vždycky zajít do některého z tisícovky podniků ve městě, které byly do akce zapojeny. Na výběr byla velmi různorodá strava, od tradičních portugalských restaurací přes Burger King až po benzínky a supermarkety.
Jelikož se první dny našeho pobytu zatím žádný oficiální program SDM nekonal, využili jsme je k poznávání krás velkoměsta, lisabonského pobřeží a pláží. Například úterní dopoledne jsme strávili u kláštera sv. Jeronýma, Belémské věže a památníku objevitelů, připomínajícím slavnou éru portugalských mořeplavců. Odpoledne pak bylo ve znamení koupání v Atlantském oceánu. Ochutnali jsme rovněž místní portugalskou specialitu – vynikající sladké pečivo Pastel de nata (dortíčky z listového těsta plněné žloutkovým krémem).
Večer jsme se pak přesunuli do parku Eduarda VII. v samotném srdci města na zahajovací mši sv. slouženou lisabonským kardinálem Manuelem. Poprvé jsme si tak pořádně užili davy poutníků nejen v samotném parku, ale i cestou přecpaným metrem, které na nejvytíženějších stanicích už ani nezastavovalo a zavezlo nás o pár stovek metrů dál, než jsme plánovali vystupovat. To jsme ještě netušili, že ve srovnání s programem v dalších dnech byla toto ještě poměrně komorní akce.
Ve středu dopoledne již byl pro české poutníky připravený program v Českém Národním centru ve farnosti Campo Grande v severní části města. Po katechezi otce biskupa Holuba prokládané hudbou následovala mše sv. celebrovaná o. biskupem Wasserbauerem. Odpoledne jsme se porozhlédli po centru města (vyhlídky, chrámy) a konečně pořádně nasáli portugalskou vlnu života. Na koncertě v rámci Youth festivalu jsme měli příležitost si povyměňovat nějaké předměty s lidmi z různých kontinentů – náramky, medailky, kartičky s pražským jezulátkem nebo žambereckým kostelem, misijní růženec apod. Potkali jsme mladé z Hondurasu, Kolumbie i Konga a v dalších dnech jsme do této sbírky doplnili ještě setkání s lidmi z Francie, Španělska, Slovinska, Brazílie, Filipín i malinkého afrického státu Guinea-Bissau.
Ve čtvrtek měl dopoledne katechezi o. biskup David a mši sv. sloužil „náš“ o. biskup Vokál. Hlavní událostí dne však bylo přivítání papeže Františka v parku Eduarda VII. Velkolepý příjezd papeže v podobě okružní jízdy v papamobilu byl doprovázen skandováním „Esta es la juventud del Papa!“ (lze přeložit jako „Toto je papežova mládež.“)
V pátek byla v rámci dopoledního programu v Českém centru nejprve katecheze o. biskupa Konzbula, poté adorace a modlitba smíření, a nakonec mše svatá celebrovaná o. biskupem Nuzíkem. Odpoledne jsme se pak spolu s ostatními poutníky sešli potřetí a naposledy v parku Eduarda VII., abychom spolu s papežem Františkem prožili Křížovou cestu, která byla uvedena slovy: „Často se zdá, že v našem životě neexistuje žádná budoucnost. Nevidíme žádné světlo na konci tunelu. Bojíme se dívat dopředu. Tehdy potřebujeme slyšet Mariin hlas. Vypráví nám o koncích, které jsou začátky, o zdánlivé smrti stromu v zimě, když se právě chystá rozkvést na jaře. O hrobech, které jsou dveřmi ke vzkříšení.“ Měli jsme se zamyslet nad životními starostmi a odpovědět si na otázku: „Pláču někdy? Jsou v životě věci, které mě nutí plakat?“ Papež František pak vysvětloval: „Všichni jsme v životě plakali a stále pláčeme. A tam je Ježíš s námi. Pláče s námi, protože nás doprovází v temnotě, která nás vede k pláči. Dnes s ním půjdeme po cestě jeho utrpení, po cestě našich starostí, po cestě naší samoty.“ A tak jsme prožili Křížovou cestu jako cestu doprovázení Ježíše. Každé ze čtrnácti zastavení reflektovalo obavy a problémy dnešního světa. Zamyšlení jednotlivých zastavení křížové cesty byla doprovázena hudebními a dramatickými vystoupeními či osobními svědectvími přítomných mladých lidí.
Hlavním bodem sobotního programu byla vigilie s papežem Františkem v parku Tejo
poblíž mostu Vasca da Gamy, který je se svými 12 kilometry překlenujícími záliv Tejo 2. nejdelším mostem v Evropě a 13. nejdelším na světě. Jelikož do parku Tejo nevede žádná linka metra a pro vstup do areálu byly vyhrazeny pouze určité trasy, byla prakticky celá sobota ve znamení putování na místo určení. Už dopoledne bylo metro zacpané až k eskalátorům při vstupu do stanice, čekání na prázdnou soupravu se tak protáhlo na více než hodinu. Od vlakového nádraží Oriente jsme se pak pěšky vydali podél pobřeží na sever a cestou si ještě stihli vyzvednout potravinový balíček na víkend. Poslední kilometr trasy vedoucí po vyhrazené čtyřproudé dálnici k našemu určenému sektoru v parku Tejo jsme i přes šířku silnice postupovali velmi pomalu a občas jsme spíš jen stáli a čekali v davu. Slunce navíc tento den opravdu pálilo a teplota vzduchu dosahovala téměř 40 °C. Na tomto místě jsme si tak sáhli na úplné dno a získali lekci trpělivosti a tolerance. Ale i takové vykročení z komfortní zóny k celé akci patří.
Když jsme dorazili do sektoru C5 asi 1 km od hlavního pódia, který se měl stát na následujících skoro 24 hodin naším útočištěm, našli jsme si místo na spaní na prostranství mezi zaparkovanými kamiony blízko velkoplošné obrazovky. Na samotnou vigilii se někteří z nás vydali na nedaleký most s výhledem na celý park. Během vigilie doprovázené i dronovou show přirovnal papež František životní cestu k fotbalu. „Základem každého úspěchu je vytrvalost. Co se skrývá za gólem? Hodně tréninku. Co stojí za úspěchem? Hodně tréninku. Obtíže života jsou jako pády, které člověk může utrpět při výstupu na horu. Při takovém výstupu není důležité neupadnout, ale nezůstat na zemi – to je to, na čem záleží.“
V neděli ráno nás kolem 7 hod vzbudila hudba, která začala hrát z reproduktorů po celém areálu, na pódium vběhl DJ, který se tak postaral o to, abychom všichni byli připraveni v pravý čas na příjezd papeže Františka do areálu a následnou závěrečnou mši, kterou koncelebrovalo 10000 kněží a 700 biskupů. Po ní jsme byli vysláni do světa šířit víru a lásku. Hlavní pilíře, na kterých máme toto šíření postavit, jsou tři: zářit, naslouchat a nebát se. Papež František vysvětluje: „Žijeme ve velkých temnotách, které nás zaplavují v životě, a čelíme mnoha překážkám v životě. A abychom jim mohli čelit, potřebujeme světlo zmrtvýchvstalého Krista. Protože on je to světlo, které nehasne, které září v každé noci. Náš Bůh osvítil naši cestu. Zářící tvář máme tehdy, když přijímáme Ježíše a když se učíme milovat jako on, toto z nás dělá zářící lidi. Druhé sloveso je naslouchat. Poslouchej ho, poslouchej Ježíše, protože on ti říká, jaká je cesta, cesta Lásky. A do třetice – nebojte se! Nebojte se, mějte odvahu, myslete na velké věci. Chtěl bych se každému z vás podívat do očí a říct: neboj se. Neboj se možných životních neúspěchů a přijmi úkoly, o jejichž výsledku možná nevíš. Neboj se lásky, milovat neznamená být dokonalý. Nezáříme, když vystavujeme dokonalý, uspořádaný a pěkně upravený obraz, i když se takto cítíme silní a úspěšní. Ne, jsme prosyceni světlem a záříme, když přijmeme Ježíše a naučíme se milovat jako on. Nic není zdarma, za vše se platí. V životě existuje pouze jedna věc, která je zadarmo. Ježíšova láska.“
Na celé setkání budeme dlouho vzpomínat a čerpat z něj. Celý týden byl nesmírně posilující, plný naděje a pozitivních emocí. Kéž nenecháme zhasnout plamen, který v těch dnech Pán zažehl v našich srdcích. Snažím se neustále mít na paměti slova papeže Františka: „Pamatujte si ve svém srdci ty nejkrásnější chvíle, a když potom přijdou nevyhnutelně chvíle únavy a neútěchy a možná také pokušení zastavit se na cestě nebo uzavřít se do sebe sama, oživte zkušenost a milost těchto dní. Každý z nás je vyzýván, aby se postavil velkým otázkám, které nemají zjednodušenou ani okamžitou odpověď, ale vybízejí k cestě, překročení sebe sama. Poutník je ten, který kráčí k cíli, a má cíl.“ Buďme proto poutníky nejen v Lisabonu, ale i doma v našich farnostech…
Jaká byla celá akce pohledem nás Žamberáků se můžete také podívat ve videoreportáži na YouTube nebo ve fotogalerii.
Refrén Oficiální mezinárodní verze hymny Há Pressa no Ar:
Todos vão ouvir a nossa voz,
Levantemos os braços, há pressa no ar.
Jesus vive e não nos deixa sós:
Não mais deixaremos de amar.
Refrén české verze hymny
Důvěřuj:
Důvěřuj, zázraku přijde čas,
Ježíš srdce ti dává, tak pozvedni hlas,
chválu vzdej, na cestu vyjdi s Ním,
světlo naděje nést potřebným.
S vděčností v srdci Lukáš Sourada
Za Narnii! Za Aslana!!!
Letošní farní tábor, který se uskutečnil 20.-27. srpna, lámal hned několik rekordů. Ve Svratouchu v CHKO Žďárské Vrchy (nedaleko Hlinska) jsme měli pronajaté historicky největší tábořiště s asi 50 podsadovými stany. Kapacitu 100 osob jsme sice ani zdaleka nenaplnili, i tak se ale letošního tábora účastnil rekordní počet dětí (alespoň v kontextu posledního desetiletí). Mezi 43 dětmi přitom bylo hned 19 nováčků, čili dětí, které s námi jely letos poprvé. Své zastoupení přitom měl prakticky každý kout České republiky (včetně Zlína, Olomouce, Prahy, okresů Znojmo i Náchod). Jen „čistokrevných“ Žamberáků bylo spíše poskrovnu. Rekordní byl i počet organizátorů, kteří se podíleli na vaření. Vedle čtyř stabilních kuchařů „na plný úvazek“ se v kuchyni vystřídalo ještě šest vedoucích. .
Téma celotáborovky Letopisy Narnie asi není třeba dlouze představovat. Celý tábor se nesl v duchu osvobození Narnie od moci Bílé čarodějnice. Velkým oříškem pro nás vedoucí bylo ztvárnění lva Aslana – nakonec zvítězil nápad se stínohrou a lví maskou. V průběhu týdne se děti také setkali s rodinkou mluvících bobrů, mluvícím pavoukem (akromantule), lesními bytostmi a několika dalšími obyvateli Narnie. Postup celotáborovky byl symbolicky znázorněn na velké mapě, na které se postupně v průběhu týdne sejmutím ledových ker odkrývala krajina a cesta mezi tábořištěm a sídlem Bílé čarodějnice. Celý týden vyvrcholil nočním bojem s Bílou čarodějnicí a desítkou jejích nohsledů. Tím skončila věčná zima bez Vánoc a další den se tak celý nesl ve znamení oslav. Ráno děti probudily koledy, dopoledne si ozdobily stromeček a odpoledne si rozbalily dárky, které pod ním našly. Pak si mohly na jarmarku od trhovců koupit nějaké dobroty nebo hračky za stříbrné valounky, které sbíraly v průběhu týdne, a za peníze ukořistěné Pirátům, a také se zúčastnily soutěžního kvízu o ceny. Na úvod mše sv. v podvečer zaznělo „Hej mistře!“ a nechyběla ani sněhová nadílka v podobě hasičské pěny, o kterou se postaral SDH Svratka.
Silným zážitkem byla také mše svatá uprostřed týdne, která proběhla na velmi netradičním místě. Jelikož jsme se zrovna vydali na celodenní výlet a naším cílem bylo skalní městečko Zkamenělý zámek kousek od loveckého zámečku Karlštejn, proběhla mše doslova mezi skalami a jako oltář posloužil kamenný stůl, který jako by celé věky na tomto místě čekal na to, až bude k tomuto účelu použit. (Byl na vyvýšeném prostranství, což pěkně dokreslovalo celý koncept „lesní kaple“.). Mši sv. sloužil o. Olda Kučera, který to sem za námi neměl z Havlíčkova Brodu vlastně zas tak daleko.
Počasí nám po celý týden přálo – tábořiště uprostřed lesní mýtinky ve výšce 665 m n. m. nás docela chránilo před vedry, a navíc jsme měli možnost se jít zchladit do rybníku Chochol pár desítek metrů od tábořiště. I déšť se nám celý týden vyhýbal a počkal si až na poslední večer a závěrečnou noc, kdy jsme prožili takovou menší neplánovanou bojovku – nejprve jsme museli přerušit Letní kino v párty stanu kvůli výpadku proudu a utěšit děti, které se bály bouřky, a pak začít řešit přemístění spacáků a karimatek ze stanů do dvoupatrového srubu, kam jsme se rozhodli na noc uložit všechny děti, aby spaly pěkně v suchu a v teple a nebály se bubnování silného přívalového deště do stanové celty. Většina vedoucích však zůstala normálně spát ve stanech, abychom otestovali, jak tyto rozmary počasí přečkají, a mohli tak s klidem v duši vyhlížet příští léto, kdy se plánujeme s farním táborem do této krásné přírody na Vysočině vrátit.
Celý týden jsme si moc užili, jak můžete posoudit i sami ve fotogalerii nebo po zhlédnutí dvou sestřihových videí dostupných na Youtube (fotosestřih; videosestřih).
Závěrem přikládám ještě naši letošní hymnu Narnie nás
volá na melodii písně Chvalte služebníci (z modré hosany).
Emi G D Emi
R: Otvírejte brány, Narnie nás volá, Aslan král náš, ať zazní sláva.
Emi G D Emi
1. /: Zem kouzelná láká k svým branám, Narnie nás volá s láskou svou. :/
2. /: Tam, šumí les, víly putují, Aslan vzkaz má pro nás pro všechny. :/
3. /: K nám přidá se každé stvoření, a s Aslanem v srdci zpívají. :/
4. /: Cíl vítězství je a naděje, Aslan s námi kráčí do boje. :/
5. /: Bok po boku jdem a voláme: Za Narnii, za Aslana!! :/
6. /: Lví síla nás už neopustí, náruč Aslana všechny objímá. :/
7. /: Ať žije dál v klidu Narnie, Aslan nás chrání, ve jménu svém. :/
Pro aktuální informace o farním táboře sledujte NÁŠ FACEBOOK.
Za kolektiv vedoucích Lukáš Sourada
Požehnání nového zvonu
Farní tábor 2023
Srdečně zveme všechny děti – místní i přespolní – na letní tábor Letopisy Narnie, který se uskuteční v termínu 20. – 27. srpna 2023 v táborové základně u obce Svratouch v krásné krajině CHKO Žďárské vrchy.
Těšit se můžete na podsadové stany, spoustu dobrodružství, hry v přírodě, koupání, tvoření a samozřejmě táboráky s kytarou.
Vydejte se do kouzelné a pohádkové země Narnie spolu s farností Žamberk!
Jak to u nás na táboře vypadá, se můžete podívat NA SESTŘIHOVÉM VIDEU Z ROKU 2022.
Vánoční koncert
Farní tábor 2022
V týdnu 23. – 30. července se uskutečnil tradiční farní dětský tábor. Tentokrát jsme jej v počtu 50 osob (vč. vedoucích, kuchařů a všech dalších organizátorů) strávili ve skautské táborové základně ve Štěnkově u Třebechovic pod Orebem v okolí meandrů řeky Orlice (asi 7 km od soutoku Tiché Orlice a „naší žamberecké“ Divoké Orlice).
Fotky najdete zde… nebo také ve fotogalerii zde na webu.
Podobně jako v loňském roce jsme spali v podsadových stanech, místo záchodu měli celkem pět latrín, ruce si myli ve venkovních umyvadlech a ke koupeli využívali venkovní sprchy nebo řeku, nejčastěji v podobě ranních otužovacích koupelí před rozcvičkou.
Téma letošního tábora bylo Rytíři svatého grálu – celý týden děti provázel Artuš spolu s kouzelníkem Merlinem. Děti se staly členy Artušovy družiny a usilovaly o zisk co nejvíce barevných odznaků prokazujících jednotlivé rytířské ctnosti (odvahu, sílu, čest, zbožnost, milosrdenství, zdrženlivost, smysl pro krásu, moudrost).
Tyto odznaky děti získaly za určitý počet barevných stužek, které dostávaly průběžně po celý týden. Během tábora tak plnily různé úkoly, mezi kterými nechyběly noční hlídky, lanové aktivity (vč. sjezdu asi 30m lanovky), pomoc při mši sv. (čtení, ministrování, výzdoba), „bobřík“ mlčení a hladu, tvorba uměleckého díla na téma tábor (obrázek, básnička) nebo vyřešení hlavolamů a Merlinových hádanek.
Když táborníci prokázali dostatek rytířských ctností, nakonec byli všichni Artušem pasováni na rytíře, aby se následně mohli vydat na výpravu za Svatým Grálem, o který museli svést souboj se zlou čarodějnicí Morganou a jejími nohsledy.
Po zisku Grálu se všichni táborníci účastnili slavnostní korunovace Artuše a den předtím si také mohli užít velkolepou hostinu (vafle, zmrzlinový pohár, chlebíčky) a taneční večer na jeho počest.
Před výpravou za Svatým Grálem si každý táborník vyrobil vlastní meč a také si všichni vyzkoušeli poskytování první pomoci (výroba nosítek, ošetřování raněných).
V rámci navození středověké atmosféry nám předvedl svůj um sokolník a v poslední večer tábora zase mohly děti strávit pár minut v sedle a projet se krajinou v okolí Štěnkova na koních z místního ranče Orlice.
Na výlet jsme se vypravili přes skanzen v Krňovicích s větrným mlýnem, pilou a kovárnou, dále Přírodním parkem Orlice až k tábořišti Suté Břehy a potom podél meandrů řeky Orlice zpátky do Štěnkova.
Starší děti se podobně jako loni na jednu noc vydaly přespávat ven mimo tábor pod plachtu, kde jejich odvahu prověřil noční přepad tajemných bytostí světla a tmy.
V programu nechyběly ani tradiční táboráky se zpěvem s kytarami, večerní „volné hry na přání“ (Buldok, Městečko Palermo, Trojnožka, Dotek) i rytmické mše svaté v neděli a ve čtvrtek (do hudebního doprovodu se letos zapojily i děti).
Celý tábor proběhl bez vážnějších zdravotních komplikací nebo úrazů. Až na jeden tropický den, kdy jsme kvůli úmornému vedru museli měnit připravený program, nám i počasí po celý týden přálo a prakticky vůbec jsme nezmokli.
Na závěr přikládám několik slok naší táborové hymny na melodii písně „Holky z naší školky“, kde může pozorný čtenář zachytit jak jména všech vedoucích, tak i názvy všech čtyř týmů.
Dubínek s Vaškem, Helčou, Honzou, Marťou, Maruškou,
Marika s Vojtou, Lídou, Lukym, Tomem, Eliškou.
Lupita s Verčou, Vítkem, Jirkou, Wieškem a Bárou,
ti všichni tvoří tu tým vedoucích s kápou Frantou.
Jé, jé, jé – porady fakt dlouhé jsou
a kde máme zazděný
spánek a volno vysněný?
Hu, e-e-e, hu, voláme při hrách před stanem,
pak taky padáme na zem,
buldokovi věrni zůstanem.
Červení Rytíři z Krabu i modří Vlci,
a taky zelená Lvíčata a žlutí Župánci.
Do historie farních táborů se zapsaly
ty čtyři týmy co ve Štěnkově letos byly.
Jé, jé, jé – kdo by se Morgany snad bál,
Vždyť přece Artuš byl náš král,
na závěr jsme našli Svatý Grál.
Čau, čau, čau, loučení vždycky smutný je,
V sobotu do breku všem je,
VŠAK ZA ROK zase to tu je.
Děkujeme všem rodičům za přízeň a těšíme se zase příští rok!
Za tým organizátorů
Lukáš Sourada
Pastýřský list k završení roku sv. Josefa
Pastýřský list biskupa Jana Vokála k završení Roku svátého Josefa
Milovaní bratři a sestry v Kristu,
po celý rok nám papež František stavěl před oči svátého Josefa jako příklad autentického života a naplňování Božího povolání. Ať už jsme tyto jeho podněty ve svém duchovním životě rozvíjeli, či nikoliv, při završení jím vyhlášeného Roku svátého Josefa se můžeme ohlédnout zpátky do uplynulých dvanácti měsíců a zeptat se, jak jsme v nich pokročili v následování Krista, v naplňování Jeho úmyslu s námi, v uskutečňování našeho křesťanského povolání. Zvlášť s přibývajícím věkem si člověk rok od roku více uvědomuje, jak je jeho život krátký a omezený. Jak je i každý jednotlivý rok či měsíc podstatný pro naši celoživotní cestu. Jak moc se toho na ní dá za rok pokazit i vylepšit. Když obracíme kalendář, můžeme si zároveň uvědomit, že od Pána dostáváme darem další čas. A že nikdy není pozdě znovu se chopit svého úkolu.
Svatý Josef není Ježíšovým biologickým otcem, ale jakmile bezpečně rozpozná Boží vůli, aby se Svaté rodiny ujal, učiní tak a vytrvá v tom do konce života. Papež František opakovaně zdůrazňuje Josefovu nenápadnost, která mu zároveň zajistila jedinečné místo v dějinách spásy. Jeho velikost vyplývá výlučně z toho, jak důsledně se umenšil a s pokorou odevzdal svému úkolu. Nic nedělal pro to, aby vynikl sám, ale veškeré jeho úsilí směřovalo k tomu, aby službou vytvořil podmínky a prostor pro jiného — pro Božího Syna, který mu byl svěřen do péče. Stal se malým před světem, ustoupil do pozadí, ale rozhodně nebyl nečinný či pasivní. Celý jeho život provázelo činorodé úsilí. A právě to Pán po každém z nás chce. Nesmíme si plést pokoru s nečinností. Každé křesťanské povolání je ze své podstaty tvůrčí.
Svatý otec František v apoštolském listu Patris corde k vyhlášení Roku svátého Josefa napsal: „Naše pivoty jsou utkány a udržovány obyčejnými lidmi – obvykle napomenutými, kteří se neobjevují na titulních stránkách novin a časopisů. Kolik otců, matek, dědečků a babiček, učitelů ukazuje našim dětem malými každodenními gesty, jak zvládnout a překonat krizi tím, že upraví návyky, pozvednou oči a povzbudí je k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech!“ Ano, aktivní a činorodý křesťanský život nemusí spočívat ve velkých gestech, v hrdinských skutcích. Zůstává plnohodnotný i v nemoci a stáří, které k němu pravidelně patří. Ale musí být vždy důsledný a vytrvalý. Jeho vrcholnou formou je modlitba a oběť, úkony, které jsou před lidmi neviditelné, ale které Bůh zřetelně vnímá. Nikdo není příliš bezvýznamný a příliš maličký na to, aby sloužil dobrým příkladem, modlitbou a obětí. Papež František hovoří o „diskrétní přítomnosti svátého Josefa“ a o tom, jak moc Církev potřebuje muže a ženy „ve druhé linii“. Tedy ty, kteří se nehonosí světskou slávou, o kterých se nepíše v knihách, ale kteří mají kPánu Ježíši zvlášť blízko, neboť mu ve svém životě denně dávají prostor a tím jej vnášejí mezi druhé. Umenšují se, aby On vstoupil dál, a tím hlásají evangelium.
Každý z nás je povolán k tomu, aby vedl každodenní aktivní křesťanský život, byť by byl navenek zcela nenápadný, a každý z nás dostává od Pána právě tolik sil, kolik k tomu potřebuje. Nic nám proto nebrání, abychom do následujícího roku svého života vstoupili s tímto odhodláním.
Svatý Josef je nejenom naším vzorem, ale také přímluvcem. A protože Církev je pokračováním Těla Kristova, papež připomíná, že svátý Josef i dnes zůstává věrný svému úkolu péčí o Církev. Tím nejsou míněny jen její úřady, ale společenství tvořené každým pokřtěným. Svatý Josef je dál diskrétně přítomen mezi námi, abychom s jeho pomocí mohli uskutečňovat svá křesťanská povolání. Dál pečuje o svěřené Dítě, které žije v Církvi, mezi námi a v nás. Pokud jsme tedy letošní rok ve svém vlastním duchovním životě svátému Josefovi nezasvětili, udělejme to v roce příštím a ve všech dalších. Nikdy neztrácejme ze zřetele toho, kterého Bůh určil, aby připravil Jeho Synu místo v našem společenství. Učme se od něho ve svém každodenním životě. Pak nepromarníme čas, který je před námi a který —kdyby byl sebekratší — nám Pán dává jako novou šanci. Pamatujme na to, že v příštím roce nebude jediný den, který by se nepočítal k času, jenž nám Bůh právě za tímto účelem svěřil.
Ze srdce Vám k tomu žehnám od katedrály Svatého Ducha a svěřuji Vás pod mocnou ochranu Panny Marie a svátého Josefa!
Váš + bp. Jan
Synoda
„Synoda“ je v tradici církve starobylé a úctyhodné slovo, jehož význam vychází z nejhlubších témat Zjevení […] Označuje cestu, po níž Boží lid kráčí společně. Stejně tak odkazuje na Pána Ježíše, který se představuje jako ‚cesta, pravda a život‘ (J 14,6), a na skutečnost, že křesťané, jeho následovníci, byli původně nazýváni ‚následovníky cesty‘ (srov. Sk 9,2; 19,9.23; 22,4; 24,14.22).
Na Velehradě se 6. července 2022 uskutečnilo Národní synodální setkání, kterým vyvrcholila národní fáze synodálního procesu Synody o synodalitě: Společenství, spoluúčast, poslání. Přinášíme finální text národní syntézy, do kterého byly zapracovány rovněž připomínky vzešlé z tohoto velehradského setkání.
Závěrečný text je strukturován do tří částí (společenství; spoluúčast; poslání). Obsahuje mnoho pozitivních ale i kritických myšlenek, které hledají odpovědi na otázku: Jak prožívat církev opravdu synodálním způsobem, tedy jako společný závazek a spoluzodpovědnost? Hovoří se o komunikaci v církvi, v jednotlivých farnostech, komunikaci biskupa vůči farnostem ale i mezi křesťanskými církvemi navzájem a s občanskou společností.
Důležitým tématem syntézy je otázka spoluúčasti a spoluzodpovědnosti všech pokřtěných v místní církvi (v diecézi a ve farnosti). S tím souvisí potřeba změny v životě a vedení místních společenství. Kněz ve farnosti nemusí být „specialista na vše“, ale mělo by dojít k nastavení forem spolupráce a spoluúčasti tak, aby se mohla rozvinout rozmanitost darů Ducha Svatého celého Božího lidu. Právě tento krok je vnímán jako efektivní reakce na pasivitu značné části členů církve.
Syntéza shrnuje samozřejmě také základní poslání církve, což je předávání radosti z Evangelia všem lidem celého světa, poselství naděje a Boží lásky, k čemuž je dle výpovědí účastníků potřeba přizpůsobit prezentaci ze strany církve. V opačném případě hrozí, že se její vlastní terminologie stane nesrozumitelnou, a proto možná bez hlubšího odůvodnění odmítanou.
Národní sntéza – synoda o synodalitě: ke stažení pdf (3 769 kB)
Oficjální stránky: www.synoda.cz
Existuje hodina
V našem životě existuje hodina, kdy všechno, co jsme předtím dělali, slova a činy, vrcholí v jediném bodě. Žáci a studenti se připravují na poslední okamžik složení zkoušek nebo maturity. Muž a žena se připravují na okamžik, kdy jednou provždy si řeknou ano a přijmou svátost manželství. Žena – matka se mnoho měsíců připravuje na svoji hodinku, kdy dá narozením život. Kněz se připravuje na své svěcení, kdy přijde jeho hodina a on řekne své Ano. Také Ježíš se připravoval na svoji hodinu.
My jsme dnes v evangeliu slyšeli, že přišla. Celá jeho činnost, všechna slova vyvrcholila v tuto hodinu. Láska, kterou Ježíš hlásal a kterou prokazoval. Láska k Otci a k lidem vyvrcholila. Umýváním nohou Ježíš projevuje svoji lásku k nám lidem až do krajnosti. On Syn Boží, On Bůh se sklání k člověku, k tvoru, kterého stvořil, a umývá mu nohy. To je pokora, před kterou se člověk musí zachvět. To je vrcholný projev lásky. K tomuto gestu říká jasné slovo: Dal jsem vám příklad, abyste i vy se navzájem takto milovali. Německý kazatel Otto Baur k tomu dodává: Ne tak, že jeden čeká, až ho druhý pozdraví. Ne tak, že jeden odpouští, až ho druhý zoufale prosí. Ne taková láska, kdy spolubližnímu ukazuji, že já jsem cennější než on. I mezi apoštoly byla konkurence, hádali se, kdo z nich je největší. Tato lidská vládychtivost se promítá do všech vztahů. V rodině mezi sourozenci nejstarší si nárokuje právo na první místo, v manželství se také stane, že jeden druhého chce zotročovat. Podobně ve společenství někdo chce vždy hrát první roli. Ježíš svým učedníkům už dávno předtím řekl: „Kdo chce být mezi vámi největší, buď služebníkem všech.“
Být pokorným a poníženým služebníkem – to je jediná úloha a poslání každého křesťana, který to se svojí vírou a láskou myslí vážně. Při pohledu na Ježíše, jak umývá nohy apoštolům, by se měl každý z těch hrdopýšků zastydět. A to nebylo všechno. Ježíš ve své lásce od tohoto gesta jde ještě dál. Čteme v evangeliu, že si toužebně přál se svými učedníky jíst velikonočního beránka. Toužebně chtěl slavit tuto večeři, protože při ní se jim i nám všem chtěl dát celý – svým tělem vstoupit do naší bytosti. Svátost oltářní je div všech divů. Ježíš se vydává do našich nehodných rukou. Dává se nám proto, abychom jej svobodně přijali do svého srdce. Láska, se kterou ho přijímáme, vyžaduje svobodu.
V eucharistii je pro nás skryté veliké tajemství, které si musí každý z nás v tomto okamžiku uvědomit. Jestliže my přijímáme pokrm – přijímáme ho proto, abychom ho proměnili v sobě – rosteme z něho. Ale v případě sv. přijímání – v případě přijetí Těla Kristova se máme my měnit v něho – ne obráceně. My přijímáme proto, aby Kristus proměnil nás ve své tělo aby z nás činil údy svého tajemného těla. On je naším životem, proto musíme přijímat tak, že se necháváme proměnit – vzdáváme se svého myšlení a přijímáme jeho, vzdáváme se svého sobectví a milujeme jako on, jednáme jako on – měníme se v Boží lásku. Jestliže si někdo myslí, že přijímá proto, aby prokázal Kristu čest nebo se sytil jeho přítomností, ale nemíní se změnit, tak se mýlí. Ježíš nás chce proměnit svojí láskou v sebe – v nové lidi, k obrazu Božímu podle vzoru Krista. Jestliže nám to konečně dojde, jak mu nyní odpovíme na toto pozvání jeho lásky? (sine nomine)